CHARTA ZEMĚ
CHARTA ZEMĚ
Je i v rukou pravicového ekologa Bedřicha Moldana
Marek Šálek – Mladý svět, s. 23 –25, rok konference v Riu (1992)?
Jak probíhají jednání?
Ke všemu musíte získat souhlas všech vládních delegací, neboť vše je založeno na konsensu.
Musíte dávat bedlivý pozor, jestli mezi tisíci slovy, kterými řečníci plní formální závazek, neříkají i něco důležitého.
Nemůžete navrhnout, aby každý mluvil stručně, jasně a k věci?
Jednání řídím tak, že se pokouším je opatrně usměrňovat. Jedním ze zásadních rysů jednání totiž je, že delegace jsou urážlivé. Nemohou na sobě a na své zemi nic nechat. Když je usměrním jen o trošku ostřeji, začnou protestovat. Všechny vlády světa jsou velice citlivé na to, aby za ně něco rozhodovaly mezinárodní sekretariáty, byrokratické orgány, úředníci OSN. Jakmile mají tyto instituce snahu překračovat své pravomoce, delegace okamžitě reagují podrážděně.
Dvě skupiny se zabývají konkrétními problémy, ta vaše má na starosti spíše záležitosti úřednické – není to pro vás nuda?
Naším prvním úkolem je revize mezinárodního práva, bez něhož je ochrana životního prostředí nemyslitelná a nesmyslná. Jenže jak dosáhnout toho, aby nějaké závazky platily, když něco jako závazné mezinárodní právo ve skutečnosti vůbec neexistuje? Mezinárodní smlouvy se totiž stávají zákonem, až když se stanou součástí zákonodárství jednotlivých států. Proto se dnes vedou diskuse o tom, zda je užitečnější soft law nebo hard law, čili měkké právo nebo to, čemu lze říkat právo natvrdo. Vždyť ve starších lidských společenstvích znamenaly nepsané zákony víc než psané, soubor morálních pravidel a společenských konvencí byl podstatně rozsáhlejší než nějaké vyhlášky či zákony. Dodnes zdravíme sousedy, ačkoliv to není v zákonech. Ve Velké Británii dokonce neexistuje psaná ústava: přesto tam lidé vědí, čím se mají řídit.
Druhým tématem je návrh reformy OSN. Zní to možná velikášsky, ale opravdu máme navrhnout, jak zreformovat OSN, aby lépe soužilo účelů životního prostředí a rozvoje, zejména jejich vzájemné integraci.
Třetí téma se mi zdá nejzajímavější: máme připravit návrh dokumentu s pracovním názvem Charta Země, který by měl upravovat vztahy mezi člověkem a přírodou, mezi státy a životním prostředím, mezi společností a přírodními zdroji, mezi lidmi a ostatními živými bytostmi. Dohodnout se bude nesmírně obtížné. Vážné námitky má například americká delegace. Ne snad proto, že by Američané nebyli ekologicky uvědomělí. Jsou však zvyklí na to, že když je něco napsáno, tak se to dodržuje. Větší část obyvatel planety je bohužel zvyklá podepsat víceméně cokoliv a víc se tím nelámat hlavu. Rozhodně se nenudím, to vám garantuji.
Nemůže se v Riu stát to, co na předloňské konferenci evropských ministrů životního prostředí v Bergenu, kde před hotelem zástupci nevládních organizací skandovali „Bla Bla Bla“?
Nevládním organizacím je umožněno účastnit se většiny přípravných jednání – všech otevřených, na kterých mají právo mluvit, a dokonce i některých neformálních konzultací, kde mají statut pozorovatelů, přestože některé delegace jsou zásadně proti: zatímco formální zasedání jsou víceméně sérií proklamací, při neformálních konzultacích se vyjednává s otevřeným hledím, takže řada delegací se jich pro jistotu vůbec nezúčastňuje.
Kdy byl poprvé zřetelně formulován konflikt „Sever proti Jihu“?
V roce 1979 ve Stockholmu. S tím rozdílem, že tehdy státy Jihu odmítaly vůbec připustit, že problémy životního prostředí jsou závažné i pro ně. Říkaly: „Naším hlavním problémem je chudoba, podvyživenost a nedostatek vzdělání. Životní prostředí je váš problém.“ Dnes už většina z nich uznává, že světové problémy se nedají řešit bez jejich účasti, jenže hra se mezitím přesunula jinam: Kdo to všechno zaplatí?
Je možné nějak účelně narušit suverenitu států drancujících životní prostředí?
Brazílie se brání uzavření konvence na ochranu lesů takto: „Ekonomické využívání vlastního lesního fondu patří mezi nezadatelná práva každého státu a jeho úprava v rámci závazného mezinárodněprávního dokumentu by představovala závažné narušení národní suverenity.“(??!!) Rozvojové země vyhrožují, že zatím zdaleka nedosahují takových ukazatelů výroby a spotřeby energie, jaké by odpovídaly požadavkům jejich rozvoje, a za jediné schůdné východisko pro omezení skleníkových emisí považují snížení energetických potřeb vyspělých zemí. USA argumentují, že jakékoliv určování energetických limitů zvenčí, byť na mezinárodní úrovni, by bylo nepřípustným vměšováním do vnitřních záležitostí svrchovaného státu. (??!!) Země Jihu usilují o finančně zvýhodněný přístup k nejnovějším vědeckotechnickým poznatkům a technologiím. Země Severu považují preferenční podmínky převodu technologií za nepřijatelný zásah do tržní ekonomiky.(??!!)
Je Cousteaova petice, kterou jsme otiskli v minulém Mladém světě a v tomto čísle na ni upozorňujeme znovu – a kterou podepsaly stovky slavných i milióny neznámých lidí na celém světě – iniciativou, kterou OSN vítá? Nepředběhl tím Jacques Yves Cousteau tvůrce Charty Země, tedy i vás?
Nevím, jaká je reakce OSN. Nejspíše žádná. Osobně petici považuji za dobrý počin a necítím se předběhnut, neboť představuje podporu našeho snažení. Je však veliký rozdíl mezi podpisy třeba i miliardy lidí a schválením právně přesně formulovaného dokumentu všemi vládami zastoupenými v OSN.
Joy Hyvarien, koordinátor práce Greenpeace v přípravných výborech UNCED (Konference OSN o životním prostředí a rozvoji):
„Zdá se, že práce UNCED nikam nevede. Před posledním zasedáním přípravného výboru vypadá nepravděpodobně, že by se mohl byť jen přiblížit ke splnění svého unikátního mandátu. Pokud se nic nezmění, stane se konference v Riu tichým selháním. UNCED je jediným tělesem, které kdy bylo zřízeno s mandátem dovést lidstvo k ekologicky bezpečné budoucnosti.(??!!) Podaří se to jen tehdy, postaví-li se zúčastněné vlády tváří v tvář globální krizi. Musejí chápat problémy životního prostředí jako otázky života a smrti, jimiž opravdu jsou, namísto toho, aby pro ně představovaly jen nepohodlné omezování ekonomického růstu. Jak se zdá, vlády si neuvědomují, že v přípravných výborech se potichu a hrozným způsobem píší dějiny. Tiše schvalují princip byznysu, který dovedl lidstvo do bezpříkladné a snad už nevratné globální krize. Za deset let se možná bude na UNCED se studem vzpomínat jako na velkou, ale promarněnou příležitost naší doby. Jestliže se vlády nedokáží včas vyrovnat s danou výzvou, jestliže se UNCED nestane prostředkem skutečné změny, zbývá malá naděje, že by nějaké jiné těleso mohlo splnit takový úkol.“